1. neděle po Velikoncích
Milé sestry, milí bratři,
dnes, na první neděli po Velikonocích, se obracíme k jednomu z nejpůsobivějších textů Janova evangelia (J20, 19 - 31). Stojíme s učedníky za zavřenými dveřmi, sevřeni strachem a nejistotou, když náhle mezi námi stojí vzkříšený Pán a říká: "Pokoj vám."
Pokoj vám – dar, který určitě potřebujeme. "Pokoj vám." Tato dvě slova nejsou jen formálním pozdravem. V Ježíšových ústech jsou skutečným darem, který proměňuje realitu. Co je to vlastně pokoj, který nám Ježíš nabízí?
Hebrejské slovo "šalom" znamená mnohem víc než jen nepřítomnost konfliktu. Je to celistvost, úplnost, harmonie se sebou samým, s druhými lidmi i s Bohem. Je to stav, kdy věci jsou takové, jaké mají být.
Když se podíváme na učedníky v té místnosti, vidíme, že jim pokoj zoufale chyběl. Byli rozpolcení strachem, zmatení událostmi posledních dnů, nejistí svou budoucností. Možná se ptali: "Co teď? Co bude dál? Jak máme žít po tom všem, co se stalo?"
A nejsme na tom často podobně? Naše osobní životy jsou někdy roztříštěné starostmi, zraněními a pochybnostmi. Toužíme po pokoji, ale často ho hledáme na nesprávných místech – v materiálním zabezpečení, v uznání druhých, v úspěchu.
Ježíš však přichází a nabízí pokoj, který svět dát nemůže. Pokoj, který pramení z jistoty, že smrt nemá poslední slovo. Pokoj, který vyvěrá z vědomí, že jsme milováni Bohem bez podmínek. Pokoj, který nás uschopňuje žít autenticky a beze strachu.
dnes, na první neděli po Velikonocích, se obracíme k jednomu z nejpůsobivějších textů Janova evangelia (J20, 19 - 31). Stojíme s učedníky za zavřenými dveřmi, sevřeni strachem a nejistotou, když náhle mezi námi stojí vzkříšený Pán a říká: "Pokoj vám."
Pokoj vám – dar, který určitě potřebujeme. "Pokoj vám." Tato dvě slova nejsou jen formálním pozdravem. V Ježíšových ústech jsou skutečným darem, který proměňuje realitu. Co je to vlastně pokoj, který nám Ježíš nabízí?
Hebrejské slovo "šalom" znamená mnohem víc než jen nepřítomnost konfliktu. Je to celistvost, úplnost, harmonie se sebou samým, s druhými lidmi i s Bohem. Je to stav, kdy věci jsou takové, jaké mají být.
Když se podíváme na učedníky v té místnosti, vidíme, že jim pokoj zoufale chyběl. Byli rozpolcení strachem, zmatení událostmi posledních dnů, nejistí svou budoucností. Možná se ptali: "Co teď? Co bude dál? Jak máme žít po tom všem, co se stalo?"
A nejsme na tom často podobně? Naše osobní životy jsou někdy roztříštěné starostmi, zraněními a pochybnostmi. Toužíme po pokoji, ale často ho hledáme na nesprávných místech – v materiálním zabezpečení, v uznání druhých, v úspěchu.
Ježíš však přichází a nabízí pokoj, který svět dát nemůže. Pokoj, který pramení z jistoty, že smrt nemá poslední slovo. Pokoj, který vyvěrá z vědomí, že jsme milováni Bohem bez podmínek. Pokoj, který nás uschopňuje žít autenticky a beze strachu.
V druhé části našeho textu se setkáváme s Tomášem, který nebyl přítomen při prvním zjevení Ježíše. Jeho reakce je lidsky velmi pochopitelná: "Dokud neuvidím... svůj prst nevložím... neuvěřím."
Ruku na srdce – kolikrát jsme jako Tomáš? Kolikrát si říkáme: "Uvěřím, až uvidím"? Kolikrát požadujeme důkazy, jistoty, záruky? Naše doba je posedlá empirickými důkazy. Věříme tomu, co můžeme změřit, zvážit, ověřit. A přesto – nejdůležitější věci v životě často leží mimo dosah našich smyslů.
Vzpomínám si na rozhovor s jedním mužem, který prošel těžkým obdobím pochybností. Řekl mi: "Víte, já jsem chtěl, aby mi Bůh poslal nějaké znamení, něco hmatatelného. Ale pak jsem si uvědomil, že bych vždy mohl najít nějaké 'racionální' vysvětlení. Nakonec jsem pochopil, že víra není o důkazech, ale o důvěře."
Tomáš nakonec dostává, co žádal – může se dotknout Ježíšových ran. Ale všimněte si – text neříká, že by to skutečně udělal. Místo toho vyznává: "Můj Pán a můj Bůh!" Jeho setkání s Kristem ho přivedlo za hranice pouhého empirického poznání k hlubokému osobnímu vyznání víry.
Ruku na srdce – kolikrát jsme jako Tomáš? Kolikrát si říkáme: "Uvěřím, až uvidím"? Kolikrát požadujeme důkazy, jistoty, záruky? Naše doba je posedlá empirickými důkazy. Věříme tomu, co můžeme změřit, zvážit, ověřit. A přesto – nejdůležitější věci v životě často leží mimo dosah našich smyslů.
Vzpomínám si na rozhovor s jedním mužem, který prošel těžkým obdobím pochybností. Řekl mi: "Víte, já jsem chtěl, aby mi Bůh poslal nějaké znamení, něco hmatatelného. Ale pak jsem si uvědomil, že bych vždy mohl najít nějaké 'racionální' vysvětlení. Nakonec jsem pochopil, že víra není o důkazech, ale o důvěře."
Tomáš nakonec dostává, co žádal – může se dotknout Ježíšových ran. Ale všimněte si – text neříká, že by to skutečně udělal. Místo toho vyznává: "Můj Pán a můj Bůh!" Jeho setkání s Kristem ho přivedlo za hranice pouhého empirického poznání k hlubokému osobnímu vyznání víry.
Ježíšovy rány jsou v našem textu velmi důležité. Ukazuje je učedníkům při prvním zjevení, nabízí je k dotyku Tomášovi při druhém. Tyto rány jsou důkazem jeho identity – je to tentýž Ježíš, který byl ukřižován. Ale jsou také svědectvím o tom, že i po vzkříšení zůstávají rány viditelné. Nejsou vymazány, jsou proměněny.
To mě přivádí k zamyšlení nad našimi vlastními ranami. Každý z nás si nese jizvy – fyzické, emocionální, duchovní. Zranění z dětství, zklamání, ztráty, selhání. A často s těmito ranami nakládáme mnoha způsoby. Kolik z nás také raději obváže své rány a dělá, že nejsou? Kolik z nás se bojí sáhnout na bolavá místa své duše? Raději se tváříme, že je všechno v pořádku, než abychom přiznali svou zranitelnost a bolest.
Ale Ježíš nám ukazuje jinou cestu. Jeho rány jsou viditelné, ale už nejsou zdrojem bolesti – jsou zdrojem uzdravení. Jak říká prorok Izajáš: "Jeho ranami jsme uzdraveni." Možná právě to je součástí pokoje, který nám Ježíš nabízí – odvaha čestně se podívat na své rány, dotknout se jich, ukázat je druhým a Bohu, a nechat je proměnit v prameny požehnání a uzdravení.
Náš text končí Ježíšovým blahoslavenstvím: "Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili." Tato slova jsou adresována přímo nám – generacím křesťanů, kteří nemají výsadu fyzicky vidět vzkříšeného Krista. Ale není to vlastně výsada, že můžeme věřit bez vidění? Není to dar, že můžeme zakusit pokoj, který přesahuje všechno chápání? Není to milost, že můžeme najít odvahu dotknout se svých ran a nechat je proměnit?
Víra není slepá důvěřivost. Je to spíše schopnost vidět za horizont viditelného, schopnost rozpoznat Boží přítomnost i tam, kde ji naše smysly nemohou zachytit. Je to schopnost přijmout pokoj, který nám Kristus nabízí, i když kolem nás zuří bouře.
Sestry a bratři, vzkříšený Kristus přichází i dnes mezi nás, přes zavřené dveře našich srdcí, přes bariéry našich pochybností, přes obvazy našich ran, a říká: "Pokoj vám."
Přijměme tento dar. Dovolme mu, aby proměnil naše strachy v důvěru, naše pochybnosti ve víru, naše rány v prameny požehnání.
Amen.
kázání br. Vladimír V. Karbusický, farář v Chýnově
To mě přivádí k zamyšlení nad našimi vlastními ranami. Každý z nás si nese jizvy – fyzické, emocionální, duchovní. Zranění z dětství, zklamání, ztráty, selhání. A často s těmito ranami nakládáme mnoha způsoby. Kolik z nás také raději obváže své rány a dělá, že nejsou? Kolik z nás se bojí sáhnout na bolavá místa své duše? Raději se tváříme, že je všechno v pořádku, než abychom přiznali svou zranitelnost a bolest.
Ale Ježíš nám ukazuje jinou cestu. Jeho rány jsou viditelné, ale už nejsou zdrojem bolesti – jsou zdrojem uzdravení. Jak říká prorok Izajáš: "Jeho ranami jsme uzdraveni." Možná právě to je součástí pokoje, který nám Ježíš nabízí – odvaha čestně se podívat na své rány, dotknout se jich, ukázat je druhým a Bohu, a nechat je proměnit v prameny požehnání a uzdravení.
Náš text končí Ježíšovým blahoslavenstvím: "Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili." Tato slova jsou adresována přímo nám – generacím křesťanů, kteří nemají výsadu fyzicky vidět vzkříšeného Krista. Ale není to vlastně výsada, že můžeme věřit bez vidění? Není to dar, že můžeme zakusit pokoj, který přesahuje všechno chápání? Není to milost, že můžeme najít odvahu dotknout se svých ran a nechat je proměnit?
Víra není slepá důvěřivost. Je to spíše schopnost vidět za horizont viditelného, schopnost rozpoznat Boží přítomnost i tam, kde ji naše smysly nemohou zachytit. Je to schopnost přijmout pokoj, který nám Kristus nabízí, i když kolem nás zuří bouře.
Sestry a bratři, vzkříšený Kristus přichází i dnes mezi nás, přes zavřené dveře našich srdcí, přes bariéry našich pochybností, přes obvazy našich ran, a říká: "Pokoj vám."
Přijměme tento dar. Dovolme mu, aby proměnil naše strachy v důvěru, naše pochybnosti ve víru, naše rány v prameny požehnání.
Amen.
HOD BOŽÍ VELIKONOČNÍ - VZKŘÍŠENÍ PÁNĚ 20. 4. 2025
Milé sestry, milí bratři,
dnešním příběhem (J 20, 1 - 18) se vracíme na začátek věků, kdy Hospodin stvořil zemi. Na začátku byla tma. Marie se vydala na svou cestu, právě za tmy, aby odhalila největší zázrak v dějinách lidstva – zmrtvýchvstání Krista!
Nestává se nám také někdy, že když se probudíme za tmy, tak nevidíme. A občas co vidíme, nás vyděsí a máme tendenci utéct. A stejně, jako Marie, nejdříve přehodíme řešení na ostatní, aby nám řekli, co se děje, aby nám dali ujištění. Teprve, když se uklidníme, můžeme uvažovat logičtěji.
Učedník, kterého Jan nazývá jako „miláček Páně“ byl zřejmě Jan, který když viděl, stalo, zůstal stát na místě, nevešel do jeskyně. Petr měl možná více odvahy a vkročil. Oba dva byli na místě, ale oba dva zareagovali jinak. Nakonec vstoupil i Jan, aby se přesvědčil. Můžeme se na tento obraz dívat, že každý z nich má jiný vztah k víře. Šimon Petr se možná musí nejdříve přesvědčit na vlastní oči. Víra často vzniká tiše, nenápadně – někde hluboko v nás, bez nutnosti ji hned dokazovat druhým. Oba dva viděli to samé – plátna, kterými bylo přikryto tělo. Je však možné, že oba dva to nazírali jinak, jinak to chápali. Jan se zřejmě v duchu modlil a v tu chvíli mu došlo co se stalo – došlo k vzkříšení. Kdežto Šimon se musel přesvědčit, zda nedošlo ke krádeži těla. Oba dva se vydají na cestu. Běží a nevědí co najdou na konci. Nestává se nám také někdy, že se vydáme na cestu, a přitom nevíme kam nás ta cesta zavede? Je to o důvěře v Boha a jeho plány, které má s námi. Nevíme kam nás životní klikatá cesta zavede. Možná se někdy příliš strachujeme a musíme se přesvědčit, že to je správné. Musíme si vše osahat. A někdy prostě věříme!
dnešním příběhem (J 20, 1 - 18) se vracíme na začátek věků, kdy Hospodin stvořil zemi. Na začátku byla tma. Marie se vydala na svou cestu, právě za tmy, aby odhalila největší zázrak v dějinách lidstva – zmrtvýchvstání Krista!
Nestává se nám také někdy, že když se probudíme za tmy, tak nevidíme. A občas co vidíme, nás vyděsí a máme tendenci utéct. A stejně, jako Marie, nejdříve přehodíme řešení na ostatní, aby nám řekli, co se děje, aby nám dali ujištění. Teprve, když se uklidníme, můžeme uvažovat logičtěji.
Učedník, kterého Jan nazývá jako „miláček Páně“ byl zřejmě Jan, který když viděl, stalo, zůstal stát na místě, nevešel do jeskyně. Petr měl možná více odvahy a vkročil. Oba dva byli na místě, ale oba dva zareagovali jinak. Nakonec vstoupil i Jan, aby se přesvědčil. Můžeme se na tento obraz dívat, že každý z nich má jiný vztah k víře. Šimon Petr se možná musí nejdříve přesvědčit na vlastní oči. Víra často vzniká tiše, nenápadně – někde hluboko v nás, bez nutnosti ji hned dokazovat druhým. Oba dva viděli to samé – plátna, kterými bylo přikryto tělo. Je však možné, že oba dva to nazírali jinak, jinak to chápali. Jan se zřejmě v duchu modlil a v tu chvíli mu došlo co se stalo – došlo k vzkříšení. Kdežto Šimon se musel přesvědčit, zda nedošlo ke krádeži těla. Oba dva se vydají na cestu. Běží a nevědí co najdou na konci. Nestává se nám také někdy, že se vydáme na cestu, a přitom nevíme kam nás ta cesta zavede? Je to o důvěře v Boha a jeho plány, které má s námi. Nevíme kam nás životní klikatá cesta zavede. Možná se někdy příliš strachujeme a musíme se přesvědčit, že to je správné. Musíme si vše osahat. A někdy prostě věříme!
Marie celou dobu stála u hrobu a plakala. Byla sama ve svém smutku a nevěděla co si počít, protože nechápala. A jí první se Ježíš zjevil, i když ho zprvu nepoznala. A ještě se na něj trochu oboří s otázkou, kam dal tělo, že pro něj kamkoli půjde, jen aby jej mohla vzít zpět. Ale Ježíš jí oslovil jménem. Když jsme smutní nebo máme pocit, že se nic nedaří, jsme sami. Stojíme sami, uprostřed pouště, uprostřed bažiny a hledáme oázu, pevný břeh. Někdy nám někdo podá pomocnou ruku, ale pro slzy člověk nevidí. Ale když nás někdo osloví jménem, tak se nám najednou rozjasní a víme, že je zde někdo, komu na nás záleží. Jakmile zazní jméno, víme, že co bude následovat, je určeno jenom a jenom nám. Podobně to můžeme zažít, když se podíváme do svého nitra. Když se pohroužíme až do nejspodnějších hlubin duše, kde přebývá naše víra. Nezáleží na tom, co se děje kolem ve fyzickém světě. Ale záleží to co se děje v našem nitru, protože tam se odehrávají nezfalšované příběhy našeho života. Při modlitbě máme možnost se dotknout Boha, který nás pak osloví jménem. Jsme s ním sami, ve své nahotě a bez příkras. Nemusíme si na nic hrát, můžeme si dovolit odhalit své niterné pocity. Být sami sebou.
Marie považovala Ježíše, nejdříve za zahradníka, za někoho jiného. Co to pro nás může znamenat? Potkat Ježíše, Boha můžeme kdekoli, kdykoli a v jakékoli podobě. Boha můžeme vidět v kráse přírody, která nás obklopuje. Ve stavbách, které jsou postavené na jeho počest. V umění. Vše, co v nás vyvolává nějaké emoce, v tom vše můžeme vidět Boha, i když na první pohled vidíme strom, oblíbené zvíře, to, co nám chutná. I to vše – strom, zvíře, chuť jídla – v sobě nese dotek Stvořitele. Připomíná nám, že jsme v jeho péči, i když si to ne vždy uvědomujeme. Za co všechno bychom měli být vděční.
To vše nás může proměnit, abychom šli a zvěstovali slovo Boží. Abychom šířili zvěst o jeho zmrtvýchvstání. Ale celé je to o naději!
V pátek jsme si připomínali jeho oběť na kříži a za tři dny slavíme porážku smrti. Tím dostáváme naději, že vše lze překonat. Stačí stejně, jako Ježíš, říct – Bože do tvých rukou vkládám svého ducha. Dáváme všanc svoji svobodu. Vědomě se rozhodujeme, že věříme někomu jinému. Možná i něčemu čemu rozumově nedokážeme vysvětlit, ale v hloubi srdce cítíme, že je to správné.
Kéž máme odvahu jít po cestě, i když nevíme, kam nás zavede. Kéž se nebojíme překážek – a dokážeme důvěřovat, i když nerozumíme. A hlavně: kéž jsme připraveni zaslechnout, až zazní naše jméno. A s otevřeným srdcem odpovědět: Zde jsem, Pane. Ať máme správný zrak. Správné věci jsou očím neviditelné a leckdy nejsou tím, čím se na první pohled mohou zdát. Amen
Marie považovala Ježíše, nejdříve za zahradníka, za někoho jiného. Co to pro nás může znamenat? Potkat Ježíše, Boha můžeme kdekoli, kdykoli a v jakékoli podobě. Boha můžeme vidět v kráse přírody, která nás obklopuje. Ve stavbách, které jsou postavené na jeho počest. V umění. Vše, co v nás vyvolává nějaké emoce, v tom vše můžeme vidět Boha, i když na první pohled vidíme strom, oblíbené zvíře, to, co nám chutná. I to vše – strom, zvíře, chuť jídla – v sobě nese dotek Stvořitele. Připomíná nám, že jsme v jeho péči, i když si to ne vždy uvědomujeme. Za co všechno bychom měli být vděční.
To vše nás může proměnit, abychom šli a zvěstovali slovo Boží. Abychom šířili zvěst o jeho zmrtvýchvstání. Ale celé je to o naději!
V pátek jsme si připomínali jeho oběť na kříži a za tři dny slavíme porážku smrti. Tím dostáváme naději, že vše lze překonat. Stačí stejně, jako Ježíš, říct – Bože do tvých rukou vkládám svého ducha. Dáváme všanc svoji svobodu. Vědomě se rozhodujeme, že věříme někomu jinému. Možná i něčemu čemu rozumově nedokážeme vysvětlit, ale v hloubi srdce cítíme, že je to správné.
Kéž máme odvahu jít po cestě, i když nevíme, kam nás zavede. Kéž se nebojíme překážek – a dokážeme důvěřovat, i když nerozumíme. A hlavně: kéž jsme připraveni zaslechnout, až zazní naše jméno. A s otevřeným srdcem odpovědět: Zde jsem, Pane. Ať máme správný zrak. Správné věci jsou očím neviditelné a leckdy nejsou tím, čím se na první pohled mohou zdát. Amen
kázání br. Břetislav T. Karal, bohoslovec
Velký pátek 18. dubna 2025
Milé sestry, milí bratři,
dnes, na Velký pátek, stojíme pod křížem a rozjímáme nad událostmi, které změnily běh lidských dějin. Janovo evangelium (J 18, 1-19) nám nabízí jedinečný pohled na Ježíšovo zatčení a počátek jeho cesty ke kříži. Není to pohled na bezmocnou oběť, ale na svrchovaného Pána, který vědomě a dobrovolně kráčí vstříc svému údělu.
Janovo vyprávění začíná v zahradě za potokem Kedron. Ježíš tam nepřichází, aby se skryl, ale aby byl nalezen. Když se objevuje Jidáš s vojáky a chrámovou stráží, Ježíš sám vychází vstříc těm, kdo ho přišli zatknout. „Koho hledáte?" ptá se. A když odpovídají: „Ježíše Nazaretského," pronáší ona mocná slova: „Já jsem."
V těchto dvou slovech zaznívá ozvěna Božího jména z hořícího keře. Není divu, že vojáci ustupují a padají k zemi. I v této chvíli, kdy se zdá, že moc je v rukou těch, kteří přišli s meči a pochodněmi, je to ve skutečnosti Ježíš, kdo má situaci pevně v rukou.
Měli bychom se také zastavit u postavy Jidáše. Často na něj pohlížíme jen jako na zrádce, ale jeho role v příběhu spásy je složitější. Bez Jidáše by se události možná odvíjely jinak. V té době se po Judei pohybovalo mnoho samozvaných proroků a učitelů – jak dokládají dobové záznamy. Mnozí z nich upadli v zapomnění.
dnes, na Velký pátek, stojíme pod křížem a rozjímáme nad událostmi, které změnily běh lidských dějin. Janovo evangelium (J 18, 1-19) nám nabízí jedinečný pohled na Ježíšovo zatčení a počátek jeho cesty ke kříži. Není to pohled na bezmocnou oběť, ale na svrchovaného Pána, který vědomě a dobrovolně kráčí vstříc svému údělu.
Janovo vyprávění začíná v zahradě za potokem Kedron. Ježíš tam nepřichází, aby se skryl, ale aby byl nalezen. Když se objevuje Jidáš s vojáky a chrámovou stráží, Ježíš sám vychází vstříc těm, kdo ho přišli zatknout. „Koho hledáte?" ptá se. A když odpovídají: „Ježíše Nazaretského," pronáší ona mocná slova: „Já jsem."
V těchto dvou slovech zaznívá ozvěna Božího jména z hořícího keře. Není divu, že vojáci ustupují a padají k zemi. I v této chvíli, kdy se zdá, že moc je v rukou těch, kteří přišli s meči a pochodněmi, je to ve skutečnosti Ježíš, kdo má situaci pevně v rukou.
Měli bychom se také zastavit u postavy Jidáše. Často na něj pohlížíme jen jako na zrádce, ale jeho role v příběhu spásy je složitější. Bez Jidáše by se události možná odvíjely jinak. V té době se po Judei pohybovalo mnoho samozvaných proroků a učitelů – jak dokládají dobové záznamy. Mnozí z nich upadli v zapomnění.
Jidáš, ač nevědomky, sehrál svou úlohu v Božím plánu. Jeho zrada přivedla Ježíše před soud a na kříž, a tím paradoxně umožnila naplnění Božího záměru spásy. To neznamená, že bychom měli jeho čin schvalovat, ale můžeme v něm vidět, jak Bůh dokáže i lidské selhání proměnit v nástroj své milosti.
Bez Jidáše bychom možná Ježíše znali úplně jinak – jako jednoho z mnoha potulných kazatelů, jehož učení by možná časem vybledlo. Místo toho známe Krista ukřižovaného a vzkříšeného, Spasitele světa.
Když Petr tasí meč a usekne ucho veleknězovu služebníkovi, Ježíš ho zastavuje slovy: „Nemám pít kalich, který mi dal Otec?" Tato otázka shrnuje celou podstatu Velkého pátku. Ježíš přijímá utrpení ne jako tragickou nehodu, ale jako poslání od Otce.
Tento kalich utrpení je zároveň kalichem spásy. Ježíš ho pije dobrovolně, z lásky k nám. Nepotřebuje Petrovu obranu, nepotřebuje uniknout svému údělu. Naopak, jde mu vstříc s vědomím, že právě tudy vede cesta k našemu vykoupení.
Co nám to dává v dnešní turbulentní době?
Bratři a sestry, žijeme v neklidných časech. Svět kolem nás se otřásá v základech – války, ekologické krize, společenské rozdělení, ekonomická nejistota. Mnozí z nás pociťují úzkost z budoucnosti.
Co nám v této situaci říká Ježíš z Janova evangelia? Říká nám, že i v nejtemnějších chvílích dějin je to stále Bůh, kdo má poslední slovo. Že i tam, kde se zdá, že triumfuje zlo, může Bůh uskutečňovat svůj plán spásy.
Ježíšova slova „Já jsem" nám připomínají, že uprostřed všech bouří našeho života stojí pevně Ten, který je základem všeho bytí. Jeho svrchovanost nebyla zlomena ani tváří v tvář kříži – a není zlomena ani dnes.
A jeho otázka „Nemám pít kalich, který mi dal Otec?" nás vyzývá, abychom i my přijímali své životní zkoušky ne jako nesmyslné utrpení, ale jako příležitost k růstu a k účasti na Božím díle ve světě.
Dnes, na Velký pátek, stojíme pod křížem a vidíme Ježíše, který dobrovolně pije kalich utrpení, aby nám nabídl kalich spásy. Vidíme Boha, který se vydává do rukou lidí, aby tyto ruce mohly být jednou naplněny jeho požehnáním.
Přijměme, prosím, toto tajemství s vděčností a pokorou. A až budeme v neděli slavit vzkříšení, pamatujme, že cesta k prázdnému hrobu vede přes Golgotu. Že světlo velikonočního rána je o to jasnější, čím hlubší byla temnota Velkého pátku.
Amen.
Bez Jidáše bychom možná Ježíše znali úplně jinak – jako jednoho z mnoha potulných kazatelů, jehož učení by možná časem vybledlo. Místo toho známe Krista ukřižovaného a vzkříšeného, Spasitele světa.
Když Petr tasí meč a usekne ucho veleknězovu služebníkovi, Ježíš ho zastavuje slovy: „Nemám pít kalich, který mi dal Otec?" Tato otázka shrnuje celou podstatu Velkého pátku. Ježíš přijímá utrpení ne jako tragickou nehodu, ale jako poslání od Otce.
Tento kalich utrpení je zároveň kalichem spásy. Ježíš ho pije dobrovolně, z lásky k nám. Nepotřebuje Petrovu obranu, nepotřebuje uniknout svému údělu. Naopak, jde mu vstříc s vědomím, že právě tudy vede cesta k našemu vykoupení.
Co nám to dává v dnešní turbulentní době?
Bratři a sestry, žijeme v neklidných časech. Svět kolem nás se otřásá v základech – války, ekologické krize, společenské rozdělení, ekonomická nejistota. Mnozí z nás pociťují úzkost z budoucnosti.
Co nám v této situaci říká Ježíš z Janova evangelia? Říká nám, že i v nejtemnějších chvílích dějin je to stále Bůh, kdo má poslední slovo. Že i tam, kde se zdá, že triumfuje zlo, může Bůh uskutečňovat svůj plán spásy.
Ježíšova slova „Já jsem" nám připomínají, že uprostřed všech bouří našeho života stojí pevně Ten, který je základem všeho bytí. Jeho svrchovanost nebyla zlomena ani tváří v tvář kříži – a není zlomena ani dnes.
A jeho otázka „Nemám pít kalich, který mi dal Otec?" nás vyzývá, abychom i my přijímali své životní zkoušky ne jako nesmyslné utrpení, ale jako příležitost k růstu a k účasti na Božím díle ve světě.
Dnes, na Velký pátek, stojíme pod křížem a vidíme Ježíše, který dobrovolně pije kalich utrpení, aby nám nabídl kalich spásy. Vidíme Boha, který se vydává do rukou lidí, aby tyto ruce mohly být jednou naplněny jeho požehnáním.
Přijměme, prosím, toto tajemství s vděčností a pokorou. A až budeme v neděli slavit vzkříšení, pamatujme, že cesta k prázdnému hrobu vede přes Golgotu. Že světlo velikonočního rána je o to jasnější, čím hlubší byla temnota Velkého pátku.
Amen.
kázání br. Vladimír V. Karbusický, farář v Chýnově
nově ustanovený farář br. Vladimír Václav Karbusický
br. biskup Lukáš Jan Bujna
30. března 2025
Milé sestry, milí bratři,
dnes se setkáváme o čtvrté neděli postní, které se také říká Laetare – Raduj se. Možná se ptáte, proč se máme radovat uprostřed postního období. Odpověď nám dává dnešní text z Lukášova evangelia (L15,1-3 a 11b-32), který patří k nejznámějším Ježíšovým podobenstvím.
Když čteme úvodní verše, vidíme Ježíše obklopeného celníky a hříšníky. Přicházejí k němu, aby ho poslouchali. A co na to náboženští představitelé? Reptají a pohoršují se: "On přijímá hříšníky a jí s nimi!" Jako by říkali: "Podívejte, jakou společnost si vybírá. To nemůže být Boží muž."
Ježíš na jejich kritiku odpovídá podobenstvím, které všichni dobře známe – o marnotratném synu. Příběh, který se dotýká každého z nás.
Mladší syn přichází za otcem a žádá svůj podíl dědictví. V tehdejší kultuře to bylo, jako by říkal: "Otče, přál bych si, abys už byl mrtvý." Přesto mu otec vyhoví. Respektuje jeho svobodu, i když ví, že syn dělá chybu.
Kolik rodičů dnes prožívá podobnou bolest? Vidí své děti odcházet – někdy fyzicky do světa, jindy duchovně od víry a hodnot, ve kterých je vychovali. A přesto jim ve své rodičovské lásce dají svobodu rozhodnout se.
Syn odchází do daleké země. Vzdálené nejen geograficky, ale především duchovně. Žije hýřivým životem, až přijde o všechno. A pak přichází krize – hlad, nouze, ponížení. Pasák vepřů – pro Žida nejhorší představitelné zaměstnání.
Není to obraz naší společnosti? Mnozí lidé v Česku dnes hledají štěstí v konzumu, v zábavě, v neustálém shonu za úspěchem. Žijeme v jedné z nejvíce ateistických zemí Evropy, kde mnozí opustili víru svých předků. A přesto – není v tom duchovním hladu naděje? Vždyť právě v krizi syn "přichází k sobě".
"Šel do sebe," říká Bible. Uvědomil si svou situaci. Vzpomněl si na otcův dům, kde i nádeníci mají dostatek chleba. A učiní rozhodnutí: "Vstanu a půjdu k otci."
To je začátek pokání – uvědomit si, kde jsem, a rozhodnout se pro změnu svého směru. Syn si připravuje vyznání: "Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem hoden nazývat se tvým synem."
Ale co se stane? Otec ho vidí už zdálky. To znamená, že každý den vyhlížel, zda se syn nevrací. A pak udělá něco nečekaného – rozběhne se mu naproti. V tehdejší kultuře bylo nemyslitelné, aby důstojný muž běžel. Ale láska překonává všechny konvence.
Otec syna objímá a líbá ještě dřív, než stihne dokončit své vyznání. A pak následuje hostina, nové šaty, prsten, obuv – všechno znaky přijetí a obnovení synovství.
Bratři a sestry, to je obraz Boha, který na nás čeká. Boha, který respektuje naši svobodu, ale vyhlíží náš návrat. Boha, který nám běží naproti, když uděláme byť jen malý krok směrem k němu.
Ale příběh tím nekončí. Na scénu přichází starší syn, který celou dobu věrně pracoval. Když slyší hudbu a tanec, rozhněvá se. Odmítá vstoupit do domu a slavit. Stěžuje si otci: "Tolik let ti sloužím, nikdy jsem neporušil tvůj příkaz, a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil s přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dal jsi pro něj zabít vykrmené tele!"
Není to i náš postoj? Nevidíme se někdy v tom starším bratrovi? Nepohoršujeme se nad Boží milostí k těm, kdo podle nás "si ji nezaslouží"?
Všimněte si, jak otec oslovuje staršího syna: "Synu, ty jsi stále se mnou a všechno, co mám, je tvé." Otec miluje oba syny. Ale starší syn se sám odděluje od radosti. Odmítá vstoupit na hostinu.
Tady vidím velkou výzvu pro naši církev v Česku. Nejsme někdy jako ten starší syn? Neuzavíráme se do svých sborů, do svých tradic, do svých jistot? Nepohoršujeme se nad tím, jak Bůh působí mimo naše církevní struktury? Nejsme někdy více soustředěni na dodržování pravidel než na radost z návratu ztracených?
Bratři a sestry, postní doba nás vede k pokání. Ale pokání není jen o smutku nad hříchy. Je to především o návratu domů, o návratu k Otci. A tento návrat přináší radost – radost, kterou slavíme i dnes, o neděli Laetare.
Možná se dnes vidíme v marnotratném synovi. Možná jsme se vzdálili od Boha, od církve, od hodnot, které jsme kdysi vyznávali. Pak vězte, že Otec na nás čeká. Stačí udělat první krok a On vám poběží naproti.
Možná se dnes vidíme ve starším bratrovi. Možná jsme ztratili radost. Možná nás trápí, že jiní, kteří toho tolik neudělali, dostávají stejnou milost jako my. Pak vězte, že Otec nás zve na hostinu radosti. "Všechno, co mám, je tvé," říká nám.
A možná se dnes vidíme v tom otci. Možná máme děti nebo blízké, kteří ztratili víru, opustili nás. Pak vězte, že Bůh s námi sdílí tento zármutek, ale také naději. Vyhlížejme s ním jejich návrat.
V době, kdy naše země prochází duchovní krizí, kdy mnozí hledají smysl života v konzumu a zábavě, je toto podobenství aktuálnější než kdy jindy. Ukazuje nám Boha, který čeká na návrat svých dětí. A ukazuje nám, jaký postoj máme zaujmout my – postoj otevřené náruče, ne odsouzení.
Ať je tato neděle Laetare pro nás všechny připomínkou, že cílem pokání je radost – radost z návratu domů, radost ze společenství s Otcem, radost z odpuštění a nového začátku.
Amen.
kázání br. Vladimír Václav Karbusický