30. března 2025

Milé sestry, milí bratři,

dnes se setkáváme o čtvrté neděli postní, které se také říká Laetare – Raduj se. Možná se ptáte, proč se máme radovat uprostřed postního období. Odpověď nám dává dnešní text z Lukášova evangelia (L15,1-3 a 11b-32), který patří k nejznámějším Ježíšovým podobenstvím.

Když čteme úvodní verše, vidíme Ježíše obklopeného celníky a hříšníky. Přicházejí k němu, aby ho poslouchali. A co na to náboženští představitelé? Reptají a pohoršují se: "On přijímá hříšníky a jí s nimi!" Jako by říkali: "Podívejte, jakou společnost si vybírá. To nemůže být Boží muž."

Ježíš na jejich kritiku odpovídá podobenstvím, které všichni dobře známe – o marnotratném synu. Příběh, který se dotýká každého z nás.

Mladší syn přichází za otcem a žádá svůj podíl dědictví. V tehdejší kultuře to bylo, jako by říkal: "Otče, přál bych si, abys už byl mrtvý." Přesto mu otec vyhoví. Respektuje jeho svobodu, i když ví, že syn dělá chybu.

Kolik rodičů dnes prožívá podobnou bolest? Vidí své děti odcházet – někdy fyzicky do světa, jindy duchovně od víry a hodnot, ve kterých je vychovali. A přesto jim ve své rodičovské lásce dají svobodu rozhodnout se.

Syn odchází do daleké země. Vzdálené nejen geograficky, ale především duchovně. Žije hýřivým životem, až přijde o všechno. A pak přichází krize – hlad, nouze, ponížení. Pasák vepřů – pro Žida nejhorší představitelné zaměstnání.

Není to obraz naší společnosti? Mnozí lidé v Česku dnes hledají štěstí v konzumu, v zábavě, v neustálém shonu za úspěchem. Žijeme v jedné z nejvíce ateistických zemí Evropy, kde mnozí opustili víru svých předků. A přesto – není v tom duchovním hladu naděje? Vždyť právě v krizi syn "přichází k sobě".

"Šel do sebe," říká Bible. Uvědomil si svou situaci. Vzpomněl si na otcův dům, kde i nádeníci mají dostatek chleba. A učiní rozhodnutí: "Vstanu a půjdu k otci."

To je začátek pokání – uvědomit si, kde jsem, a rozhodnout se pro změnu svého směru. Syn si připravuje vyznání: "Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem hoden nazývat se tvým synem."

Ale co se stane? Otec ho vidí už zdálky. To znamená, že každý den vyhlížel, zda se syn nevrací. A pak udělá něco nečekaného – rozběhne se mu naproti. V tehdejší kultuře bylo nemyslitelné, aby důstojný muž běžel. Ale láska překonává všechny konvence.

Otec syna objímá a líbá ještě dřív, než stihne dokončit své vyznání. A pak následuje hostina, nové šaty, prsten, obuv – všechno znaky přijetí a obnovení synovství.

Bratři a sestry, to je obraz Boha, který na nás čeká. Boha, který respektuje naši svobodu, ale vyhlíží náš návrat. Boha, který nám běží naproti, když uděláme byť jen malý krok směrem k němu.

Ale příběh tím nekončí. Na scénu přichází starší syn, který celou dobu věrně pracoval. Když slyší hudbu a tanec, rozhněvá se. Odmítá vstoupit do domu a slavit. Stěžuje si otci: "Tolik let ti sloužím, nikdy jsem neporušil tvůj příkaz, a mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil s přáteli. Ale když přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dal jsi pro něj zabít vykrmené tele!"

Není to i náš postoj? Nevidíme se někdy v tom starším bratrovi? Nepohoršujeme se nad Boží milostí k těm, kdo podle nás "si ji nezaslouží"?

Všimněte si, jak otec oslovuje staršího syna: "Synu, ty jsi stále se mnou a všechno, co mám, je tvé." Otec miluje oba syny. Ale starší syn se sám odděluje od radosti. Odmítá vstoupit na hostinu.

Tady vidím velkou výzvu pro naši církev v Česku. Nejsme někdy jako ten starší syn? Neuzavíráme se do svých sborů, do svých tradic, do svých jistot? Nepohoršujeme se nad tím, jak Bůh působí mimo naše církevní struktury? Nejsme někdy více soustředěni na dodržování pravidel než na radost z návratu ztracených?

Bratři a sestry, postní doba nás vede k pokání. Ale pokání není jen o smutku nad hříchy. Je to především o návratu domů, o návratu k Otci. A tento návrat přináší radost – radost, kterou slavíme i dnes, o neděli Laetare.

Možná se dnes vidíme v marnotratném synovi. Možná jsme se vzdálili od Boha, od církve, od hodnot, které jsme kdysi vyznávali. Pak vězte, že Otec na nás čeká. Stačí udělat první krok a On vám poběží naproti.

Možná se dnes vidíme ve starším bratrovi. Možná jsme ztratili radost. Možná nás trápí, že jiní, kteří toho tolik neudělali, dostávají stejnou milost jako my. Pak vězte, že Otec nás zve na hostinu radosti. "Všechno, co mám, je tvé," říká nám.

A možná se dnes vidíme v tom otci. Možná máme děti nebo blízké, kteří ztratili víru, opustili nás. Pak vězte, že Bůh s námi sdílí tento zármutek, ale také naději. Vyhlížejme s ním jejich návrat.

V době, kdy naše země prochází duchovní krizí, kdy mnozí hledají smysl života v konzumu a zábavě, je toto podobenství aktuálnější než kdy jindy. Ukazuje nám Boha, který čeká na návrat svých dětí. A ukazuje nám, jaký postoj máme zaujmout my – postoj otevřené náruče, ne odsouzení.

Ať je tato neděle Laetare pro nás všechny připomínkou, že cílem pokání je radost – radost z návratu domů, radost ze společenství s Otcem, radost z odpuštění a nového začátku.

Amen.